Není to optimistické čtení, ale je o to upřímnější. Dětská lékařka Kateřina Karolová na svém osudu popisuje, jaké úsilí obnáší stát se lékařem a proč je těžké jím v Česku zůstat. Varuje budoucí následovníky a české zdravotnictví označuje jako Titanic po srážce s ledovcem.
Příběh Kateřiny Karolové do jisté míry ilustruje realitu českého zdravotnictví. Popsala ho na svém blogu v sérii nazvané Já, Doktorin a vypráví o odchodu dětské lékařky do Německa a jejím působení tam.
Její blog je seskládaný z dopisů, které zasílala rodině a známým z Německa, kam odešla za prací. Stačily jí k tomu tři roky zkušeností dětské lékařky v české nemocnici. Vysvětluje i to, že odchod takzvaně za lepším není v mnoha ohledech žádný med.
„Žít v cizině není synonymem bohatství, dobrého života a skvělé práce. Žít v cizině znamená boj, tvrdou dřinu, obětování, samotu a odvahu. Být ponížen, opovrhnut, oklamán, či dokonce zneužit. Je také synonymem vzdání se mnoha věcí a obětování se kvůli jiným pro lepší život,“ píše o tom, co v cizině prožívala.
Letos začala Kateřina Karolová na svém blogu psát pro studenty a své budoucí kolegy novou sérii „Láká vás studium medicíny? Zvažte to!“. Je detailní výpovědí o tom, co to obnáší stát se v Česku lékařem.
Plujeme na Titaniku po srážce s ledovcem. A hudba hraje
Se svolením Kateřiny Karolové přinášíme její zajímavý příběh a postřehy i na stránkách Našeho zdravotnictví. Motivací k jeho sepsání jí byla právě kritika lékařů, kteří odcházejí do zahraničí za lepší prací v lepších podmínkách. „Tato slova jsou určena pro ty, kteří nikdy neopustili svou zem a odváží se kritizovat nás všechny, kteří jsme s odvahou i strachem opustili pohodlí našich domovů, abychom hledali nové možnosti a lepší budoucnost,“ píše Kateřina Karolová.
Své dosavadní osudy vylíčila ve třech textech a obrací se v nich i k těm, kteří o studiu medicíny teprve uvažují: „Nerada bych, aby to vyznělo tak, že mladé lidi plné ambicí odrazuju od toho, stát se doktorem. I já budu jednou pacientem, i já budu ty lékaře potřebovat. Nedává to smysl, měla bych budoucí kolegy podpořit. Ale radši je varuju...“
Pokračuje stejně pesimisticky. „Krize ve zdravotnictví se kumuluje léta, ovšem zdá se, jako by ne a ne dosáhnout vrcholu, který by potvrdil závažnost celého stavu. Vypadá to jako plané řeči. Ale věřte mi, systém už se pár let nachází za bodem, kdy byla ještě šance ho zresuscitovat. Plujeme na Titaniku. Srážku s ledovcem už máme za sebou. Co bude následovat, víme. Doktoři, co v nemocnicích aktuálně pracují, mi tak trochu připomínají legendární orchestr, který hrdě hraje, navzdory nezvratnému osudu, oddán svému poslání, vstříc vlastní záhubě, do posledního dechu. Hudebníci z Titaniku jsou vzpomínáni s úctou. Obávám se, že lékaři se jí nedočkají,“ píše v první části své zpovědi.
Rozčarování mladé lékařky: první plat
V té druhé se poměrně niterně svěřuje s motivy i naivitou, které ji dovedly ke studiu medicíny. Přes to, co o své budoucí profesi už věděla: „V době, kdy uvažujete nad studiem na lékařské fakultě, jste přesvědčení, že realita lékařské profese nemůže být tak černá. Vy to jako budoucí doktor dáte. Vy na to půjdete jinak, vy budete pracovat rádi...“
Není v možnostech tohoto textu obsáhnout všechny těžkosti, které budoucí lékařku provázely během studia. Její popis ovšem poměrně plasticky vypovídá o mimořádné náročnosti tohoto oboru.
Přeskočme do roku 2008. „Je mi 27 let, promuju a s čerstvým diplomem žádám o pracovní místo v naší okresní nemocnici. Konečně, poprvé v životě, se můžu naplno zapojit do pracovního procesu. Začít si vydělávat na bydlení, stravu, život. Doteď mě dotovali rodiče. Paní z personálního oddělení mi předkládá pracovní smlouvu k podpisu. Je mi nabídnut reprezentativní plat 17 500 Kč. Při přepočtu na 176 pracovních hodin v měsíci to dělá úctyhodných 99 Kč/hod. Hrubého, samozřejmě,“ přibližuje lékařka první rozčarování.
Každý může studovat zadarmo, ale jen doktoři mají platit?
Ve třetí části textu, příhodně nazvané Zaplať školné a táhni!, se věnuje názorům, které provázejí odchod lékařů do zahraničí. Na kritiky se Kateřina Karolová nezlobí: „Lidé, kteří se v zákulisí českého zdravotnictví nepohybují, mají skrz média jen malou šanci pochopit, o co opravdu jde. Jak to v nemocnici chodí, jak se lékař cítí a proč. Jak to celé vypadá z jeho úhlu pohledu.“
Autorka se netají tím, že jí vadí, jak je český lékař vnímán a jak je prezentován: „Jako někdo, kdo zdarma vystudoval a měl by to automaticky splácet. Měl by být vděčný, že mu společnost privilegium studia poskytla, a proto by měl být s radostí a chutí veřejně k dispozici. Kdykoliv a všem. Kdyby se snad rozhodl věnovat se něčemu jinému než českému pacientovi, měl by ‚investice do něj vložené‘ vrátit. Začínáte to chápat? Stali jste se veřejným majetkem.“
Kritikům ovšem Kateřina Karolová vzkazuje, že lékaři své vzdělání rozhodně nemají zadarmo: „Pro všechny, kteří se ohání tím, jak vám vaše studium odvodem daní platí – škola zdarma poskytuje možnost se vzdělávat, vy v rámci školy zdarma vypomáháte během celých šesti let v přidělených nemocnicích. Nazývejte to školením a praxí, ale věřte, že ve skutečnosti tam prostě pracujete osm hodin denně bez nároku na jakoukoliv odměnu. Kdo komu je už jen stran tohohle něco dlužný?“
„Veřejné vysoké školy jsou u nás zdarma. Každý má možnost jít vysokou školu studovat a tuto možnost, zdarma se vzdělat, využít. S tím na školu nastupujete. Bez myšlenek na to, že byste byli jakkoliv zavázáni nebo měli v budoucnu něco splácet. Vysokoškoláci jiných zaměření si můžou po škole dělat, co chtějí. Věnovat se svému oboru, odjet do zahraničí nebo začít úplně s něčím jiným. Nikdo to řešit nebude. U vás ano. Protože jste doktor a společnost vás potřebuje,“ podivuje se autorka blogu.
Doktoři nejsou. Splnili vaše přání a táhli jinam
Plně respektuje náročnost studia, ovšem upozorňuje, že takovým odříkáním obvykle člověk sleduje i jisté benefity – lepší pracovní podmínky, plat, zázemí a perspektivu: „Jenže jako doktora v Česku vás nic z toho nečeká. Je vám nabídnut tabulkový plat, těžko říct, jestli k smíchu, či k pláči. Nedosahuje totiž ani průměrné mzdy ve státě. Jste nuceni několikrát do měsíce pracovat 32 hodin v kuse a falšovat kvůli tomu výkazy práce. Vykonáváte činnosti, na které nemáte dostatečné vzdělání – jednoduše proto, že je potřeba je vykonat a k dispozici není nikdo zkušenější. Nemůžete si nastavit hodnotu vaší práce. Zpeněžit to, v čem jste lepší než ostatní. Vydělat na tom. Snad byste za to, co umíte, nechtěli peníze? Vždyť vaše povolání je poslání. Vaší povinností je splácet dluh, který společnosti vaším studiem vznikl, rozumíte?“
Autorka popisuje také to, čemu takový přístup společnosti a státu vede: „Dostal se ke mně článek o tom, jak jisté pohraniční městečko zoufale shání pediatra. Nabízí byt, auto, zařízenou ambulanci a stotisícový plat. Skvělá nabídka a lékařům to nestačí, věřili byste tomu? No věřili. Oni ti doktoři totiž nejsou, víte? Splnili vaše přání a táhli, chápete? Teď už se je nepodaří nalákat ani stotisícovými výdělky. Dlouhodobě se snažili poukázat na nevyhovující podmínky, marně, tak to vzdali. Odešli, medicínu si rozmysleli nebo se uchytili jinde. Nejsou a noví, hotoví k použití, budou nejdřív za několik let.“
Nebrečím, nestěžuju si, je to výraz zoufalství
Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch zvažuje, že by mladé lékaře různými způsoby zavázal, aby po studiu museli zůstat v českých nemocnicích. I tomuto nápadu se ve svém blogu Kateřina Karolová věnuje.
A rovnou na tyto úvahy odpovídá: „Místo nápadů, jak si lékaře po škole co nejvíc zavázat (splácením půjčky, umístěnkami, povinnými službami), by se měly zlepšit pracovní podmínky tak, aby se lékaři nemuseli nikoho doprošovat, falšovat výkazy práce, vyhrožovat exodem ani exitem.“
Dnes už je Kateřina Karolová znovu zpátky v Česku. Ale spíše shodou okolností – ostatně teď ve zdravotnictví nepracuje, je totiž na mateřské dovolené. Jednou ji ale zase rozhodování, zda se vrátit k profesi a jestli to má být v Česku, opět čeká.
„Neberte ty mé blogy jako stěžování si nebo brek. Ale jako zoufalství z toho, že tu podstatu toho všeho vidíte právě až tehdy, kdy se stanete součástí tohohle soukolí. A že vaše šance cokoliv změnit se zdají mizivé. Tak o tom aspoň píšu pro ty naše budoucí doktory, chápete?“ uzavírá dětská lékařka.
David Garkisch